Jiří Němec - Ornagramy (kosmologie živé země)

termín: 24.11.- 18. 12. 2009

Jiří Němec

Jiří Němec (27.4.1960) má na svém kontě více než třicet pět samostatných a deset skupinových výstav. Žije a pracuje v Roztokách u Prahy.

„Ornamenty jsou jedním s nejstarších výtvarných projevů lidstva. Přesto přežily do současnosti.Často si kladu otázky týkající se jejich vzniku.
Z čeho byly odvozovány? Jaké ornamenty by naši prapředkové vytvářeliv kontextu dnešní doby?
Ornamenty nevnímám jen jako nějakou „estetickou náhodu“. Vidím je jako záznam kosmologických principů. Zápis konkrétníchzákonitostí světa kolem nás i v nás.“
 

Jiří Němec

Odevzdat se přítomnosti plynoucí chvíle

…Obrazy z cyklu Ornagramy (2008-2009), které jsou námětem této výstavy, představují v kontextu dosavadní tvorby Jiřího Němce výrazné novum. A to nikoli samotným tématem ornamentu, který se v jeho díle objevoval už dříve, ale způsobem jeho uchopení. Novým prvkem, který přinášejí, je inspirace přírodou, vnímanou v aspektu pohybu, v její dynamické proměnlivosti, nestálosti, jedinečnosti. Na první pohled se to může jevit jako zásadní posun v autorově tvůrčí orientaci: soustředěný klid vystřídal zájem o pohyb, výpravy do vnitřních krajin duše nahradilo zaujetí děním ve vnějším světě, kontemplaci velké jednoty bytí vystřídal zájem o neopakovatelný děj. Nicméně spíše než o obrat jde o posunutí ohniska umělcovy pozornosti. Jestliže dříve tiše a soustředěně prodlévala u skrytých pohybů mysli, je nyní zaměřena na viditelné pohyby a plynutí přírody. Či jinak řečeno: praxe meditace probudila u Jiřího Němce schopnost účastného vnímání spontánního tance života a on se rozhodl ukázat nám něco z bohatství jeho projevů a proměn: „Nechť vše volně plyne!“ Jako by rozdíl mezi „vnitřním“ a „vnějším“ přestal být podstatný, s čímž může bezprostředně souviset vynoření fenoménu ornamentu v umělcových obrazech jako jakési všeprostupující estetické či psychické struktury skutečnosti.  

Postup vzniku Ornagramů je následující: autor nejprve zachycuje videokamerou nejrůznější druhy přirozených pohybů v projeveném světě: pohyby mravenců, běláska, vlaštovek, sršňů, listu vistárie ve větru, bublin na vodě a také pohyby lidí, nebo trajektorie pohybu drobných entit mikrosvěta, pozorovaného mikroskopem. Z natočeného záznamu si vybírá sekvenci, která ho zaujme a zvýrazní ji kresbou pomocí animace. Jde vlastně o „nalezené kresby“, které by umělec sám vlastní rukou nemohl vytvořit. Pojímá je v jejich nestylizované „takovosti“ jako základní grafické figury či vzorce, jež dalším zrcadlovým zdvojováním rozvíjí ve složité a bohaté ornamenty. Ty nakonec přenáší na monochromně pojednanou plochu malířského plátna jako kontrastně barevnou linii. Pojednání sekvence spontánního pohybu určité entity jako opakující se ornamentální figury navozuje představu tance. Jako by umělec postupně zval rozmanité bytosti, aby se nám na jeho obrazech předvedly v taneční kreaci, kterou pro ně jako choreograf navrhl. Tento participativní způsob umělecké spolupráce s přírodou umožňuje Jiřímu Němcovi dostat se za omezení vlastního rukopisu a rozvinout různé grafické styly. Vynořují se zcela nové, podivuhodné kresebné figury a rytmy, do jejichž hry jsme díky ornamentu jako diváci vtahováni...

Pro katalog Ornagramy:  PhDr. Jiří Zemánek

Ornagramy

Ornament sám o sobě není zločin. Zloči­nem se ovšem může snadno stát. Může být totiž spojen s celkem díla vnějškově, formálně, nečasové a nepatřičně. Orna­ment je vizuální manifestací pravidelnosti a řádu - pravda, většinou pouze velmi elementárního. Má jednoduché, lehké, nicméně nevyčerpatelné vizuální principy: opakování, zrcadlení a otočení. Vznikající řád a symetrie se přitom uplatňují v růz­ných úrovních světa a jeho artikulace. Or­nament je významnou součástí - pokud ne přímo původním pramenem - uskuteč­ňování jednotícího vizuálního stylu epoch. Byl vždy příspěvkem právě onoho lidské­ho k poukázání na řád potřebný k životu a zároveň přizváním zákonitosti k vyme­zení lidské podstaty jinak přirozeně přita­hované amorfností.

Jiří Němec (1960) představil svůj živý a aktuální příspěvek k problematice orna­mentu. Nevydává se cestou postmoderního eklekticismu, který tím, že využívá v nějaké míře zažité znakové fungování ornamentů, jejich významy kombinatoric­kou eskamotáží postupné eroduje. Výcho­diskem mu je reálný pohyb a jeho empirie. Přihlašuje se tak k původní výtvarné tradi­ci, ve které koncept ještě nezadusil vizuál­ní instinkty. Němcův novotvar „ornagramy označuje spojení dvou pojetí: ozdobnosti, jak ji chápeme v základu slova „orna­ment", a kresebné explikace, kterou v nás tradičné evokuje „diagram". Při vzniku or­nagramů se jako nástroje nedílně uplatňu­ji nová i stará média. Autor nejprve videem zaznamená nějaký pohyb - důsledek fyzi­kálního působení (proud potoka unášející bubliny působení větru na rostliny), pohyb živočišný (letící nebo lezoucí hmyz) nebo pohyb člověka (lidská chůze, krátká se­kvence dirigentského gesta). Pak ve smyslu stylizace zvýrazní lineární kresbou stopu zvoleného pohybujícího se bodu a takto získanou konečnou stopu už dále rozvíjí klasickými výtvarnými prostředky. Násobením, převracením, otáčením a skládáním získá rozmanitě komplikova­né liniové malby a sítotisky.

Mohu-li soudit podle autorova zveřejněného „portfolia", jsme v jeho tvorbě svědky značného obratu. Od boštíkovské nascentní geometrie a od světelně ro­mantických návratů k magické síle ele­mentární geometrické organizace se přesunul k tekuté, hravé a současně významotvorné metodě, která nejen odpo­vídá dynamismu současné epochy ale zdá se mi i obdařená přirozenou potencí otevírat výhledy na nové a nové krajiny kreativity. V principiální spojitosti platné u pohybu objektů v makrosvětě, postiho­vané diferenciálním počtem, je už jistá základní zákonitost, která nepřipouští exi­stenci jednoho objektu v témže čase na víc než jednom - a to vlastně „soused­ním" - místě. Následně se uplatňuje stu­peň volnosti - právě ten rozněcuje pla­men vizuální zajímavosti. Sledování střetu možností systému a náhodných vli­vů ústí do napětí mezi věčným nezadržitelným plynutím a člověkem ukradeným okamžikem. Ovšem zmrazení dění do kresby se mi zdá rozhodně reverzibiiní s možným vystoupením kresby do dění. A nejen ve smyslu linie kleeovsky evokující pohyb, ale i ve vzájemném prostoupe­ní střídajících se spletitých drah do jedno­ho zobecnělého toku, které může být opět zdrojem estetického působení a tím vlastně i poučení.

Už dnes se těším na příští Němcovu výstavu a zároveň doufám, že nad pochopitelným a nutným dekorativním náde­chem definitivně zvítězí důsledný, někdy možná i syrový poznávací přístup. Oko které nezkrášluje, ale krásu extrahuje.

Pro katalog Ornagramy: Aleš Svoboda