Za limitem, před limitem

Theodor Mommsen, Römische Geschichte. Erster Band, Bis zur Schlacht von Pydna, Zweiter Band, Von der Schlacht bei Pydna bis auf Sullas Tod, Band, Von Sulas Tode bis zur Schlacht von Thapsus, Berlin  1856 – 1857, signatura GG 65

Pět let před převzetím Nobelovy ceny (1902) právě za Římské dějiny odsoudil jeden z nejlepších evropských historiků své doby Theodor Mommsen emancipační snahy Čechů v rámci habsburské duální říše. Porovnáme-li Mommsenovy argumenty s pochybnostmi Huberta Gordona Schauera, jež projevil ve svém polemickém článku Naše dvě otázky z předcházejícího roku, pak je argumentační podobnost až zarážející. Odhlédneme-li od zcela různých motivů obou autorů, jistě je to hodno chybějící reflexe. A mohlo-li Mommsenovo umístění českého národa na evropský okraj vyvolat tolik nevole, pak jistě označení Čechů jako „apoštolů barbarství“ v současnosti není bez oprávnění a měli bychom se nad ním spíše zamyslet než rozhořčovat. Proč nazval Mommsen Čechy „apoštoly barbarství“? Souvisí to právě s jeho třídílnými Dějinami Říma. Recepce či naopak repulse (odmítání) antiky se táhne celými dějinami Evropy, ale musíme s potěšením konstatovat, že zatím nezvítězili ti, kteří by obrovský kulturní kapitál antiky vykázali do říše zapomnění. Ostatně i dnes, v době integračních pohybů, jsme svědky toho, že dávný limes Romanus tolik staletí po svém definitivním prolomení stále vytváří mocný civilizační předěl mezi těmi, kdo žili a žijí uvnitř limitu a mezi těmi, kdo žili a žijí v barbariku. Jistě je toto tvrzení silně nadhodnoceným zjednodušením, ale položme si třeba otázku, proč nebyl vztah Čechů k antice nikdy tak silný jako v sousedním Německu. Proč se například evropsky uznávaný znalec řeckého skepticismu Karel Janáček (1906–1996) nestal obecně známou postavou kulturního života jako například ve Francii Jean-Pierre Vernant, jehož knihami o řecké mytologii bylo odkojeno skutečně asi téměř každé francouzské děcko? Dost možná je to tím, že římský limit vytvořil trvalejší civilizační předěl než pověstná železná opona po druhé světové válce. A jako věční obyvatelé barbarika jsme možná odsouzeni k tomu být skutečně „apoštoly barbarství“. Neměl-li tedy Mommsen pravdu v roce 1897, pak bychom měli vyvolat diskusi o tom, zda jeho výrok neplatí v roce 2012. Právě diskuse jako projev demokracie totiž znatelně v české společnosti chybí a vylučování kritických hlasů z veřejného fóra se nedá označit jinak než jako barbarství.

PhDr. Michal Janata