Furor hygienizace

Bernhard Christoph Faust, Beytrag zum Bauwesen,  Bückeburg  1830, signatura B 432

Spisy doktora Fausta se řadí do rozsáhlé literatury, která usilovala o ozdravění měst, aby dosáhla pravého opaku. K této literatuře patří spis Edwina Chadwicka Report on the Inquiry into Sanitary Conditions of the Laboring Population of Great Britain (1842) a kniha Benjamina Warda Richardsona Hygeia, a City of Health (1876). Kromě Příspěvku ke stavitelství napsal Faust ještě jedno dílo – skutečně faustovské – Sonnenbau-Vorschläge (Návrhy sluneční výstavby). Obě díla mají společný étos – zlepšení hygienických podmínek. Na pozadí dějin 19. století to vypadá jako nevinné, a dokonce záslužné téma. Teprve z odstupu mnoha desetiletí je patrné, že hygienizace měst a sídel obecně měla svou janusovskou, tedy dvojznačnou tvář. Větší hygienický komfort, na němž se podílela od zhruba poloviny 19. století stále větší část evropské a severoamerické populace, byl vykoupen sterilitou měst. Tato aseptičnost znamenala: 1) funkční zónování, to znamená masivní utilitarizaci sídel, oddělení jednotlivých oblastí lidského života do vzájemně separovaných a prostorově definovaných zón, 2) zastavovací soustavy se již nepodřizovaly ani modelaci terénu, ani historickému kontextu sídel, ani potřebám obyvatel, v horším případě jen investorů, ale administraci území, nad kterou získaly monopol politické elity, 3) radikalizace hygienických kritérií vedla k tomu, že se sídla proměnila v nekropole sui generis.

Heslo všech spojených hygieniků Sine munditia nulla sanitas, Bez čistoty není zdraví, proměnilo evropská sídla v aseptické přízraky. Jako když hrdina povídky Ivana Vyskočila Uzdravení hledá místo s největším hygienickým standardem a říká: „Chtěl jsem, aby mne zdraví jako takové zcela prostoupilo a pojalo.“ Asanace měst v posledních desetiletích 19. století homogenizovala města tím, že likvidovala jednotlivé historické vrstvy, které pak překryla historizujícím synkretismem. Ačkoli tuto modernistickou optiku, která na architektonický modernismus hleděla s opovržením, nahradil ve druhé polovině, nejen s nástupem postmoderny, střízlivější a hlavně diferencovanější pohled na mimetismus pseudoslohů, skutečností je, že druhová diverzita, to znamená koexistence různých historických vrstev, byla nahrazena monotónností a uniformní nudou.

PhDr. Michal Janata