Borelliho fyziologie jako předchůdce biomechaniky?

Giovanni Alfonso Borelli, De motu animalium, Lugduni in Batavis  1685, signatura M 94

Borelliho dílo patří k základům novověké fyziologie. Ovšem Borelliho pojetí osciluje mezi naukou o reflexních pohybech svalů a mezi mechanikou, takže lze toto dílo pokládat i za předchůdce biomechaniky. Celá biomechanika, jejímž filozofickým mluvčím byl v minulém století rakouský biolog a filozof Ludwig von Bertallanfy, představuje dlouhou vývojovou linii, na jejímž počátku tedy stojí fyziolog, fyzik a matematik Giovanni Alfonso Borelli, zakladatel iatromechanického směru ve fyziologii, kterou řadil do působnosti fyziky. Počátky mechaniky lidského těla, za níž stojí Descartesova res extensa v protikladu k res cogitans, nalezneme v této Borelliho posthumně vydané práci De motu animalium: „Nejmoudřejší příroda vytvořila u živočichů skladbu nejrůznějších orgánů, aby se mohli pohybovat z jednoho místa na druhé, aby mohli vykonávat nejrůznější činnosti k zachování života,“ nicméně pojednává především o pohybech uvnitř lidského organismu.

Byl první, kdo vytvořil ucelenou soustavu fungování svalů, v níž navazoval na práce Nicolase Stena, jenž popsal svalové kontrakce a vůbec funkci jednotlivých tělesných orgánů podle zákonů mechaniky, míněné ovšem podle původního určení jako nauky o silách. Na základě Stenových mikroskopických pozorování Borelli vyslovil anatomickou tezi, že svalová vlákna se skládají z rhombů uspořádaných do řad, a ty že f fungují tak, že během kontrakce se mezi jednotlivé rhomby vsouvají klíny, které jsou výsledkem složitého fyziologického pochodu fermentace.  Můžeme říci, že Borelliho De motu animalium bylo průkopnickým dílem o fyziologii jako vědy založené na pozorování interakcí nejrůznějších sil.

Jednotlivé kapitoly De motu pojednávají o způsobech a mechanických činnostech svalových kontrakcí; o pravděpodobných příčinách svalových stahů; o krevním oběhu jen pár let poté, co William Harvey vydal svou knihu Exercitatio anatomica de motu cordis et sanguinis z roku 1628, v níž poprvé popsal krevní oběh; o srdci a jeho pulsu; o účincích srdeční činnosti; o mechanismu dýchání; o čištění krve v ledvinách; o průtoku „substantiae spirituosae“ nervy (zde bychom mohli uvažovat o pozdějších synapsích); o rození a výživě živočichů; o hladu a žízni; o pohybech bolesti; o pohybech křečí; o třesu živočichů; o mechanismu vypuknutí horečky a dalších tématech. Borelliho monumentální práce o pohybu živočichů je pozoruhodná svým universalismem a přesným viděním detailů spojeným s velkou schopností zasazovat dílčí pozorování do širokých teoretických souvislostí. De motu animalium dokazuje, že to, co se tak často přisuzuje induktivnímu vyvozování, se neobejde bez svého protějšku – deduktivnímu odvozování z teoretického vhledu, který je založen na směsi intuice, vzdělanosti a vysoce abstrahované výchozí soustavy.

PhDr. Michal Janata