Na oltář chemie

Carl Wilhelm Scheele: Sämtliche physische und chemische Werke, Berlin 1793, signatura C 373

Ze zpětného pohledu se zdá, jako by chemie postupovala k Mendělejevově periodické tabulce prvků jako ke svému cíli, ale takovému optickému klamu nelze podlehnout, protože chemie se lineárně nepohybovala od objevu k objevu, zpřesňujíc své hypotézy, ale větvila se v mnoho směrů, z nichž některé se projevily jako životné, jiné si své možnosti nechaly do vzdálenější budoucnosti, jiné se zdají jako vývojově neperspektivní. Přesto však právě objevem, že pořadí kovů souvisí se stupněm afinity ke kyslíku, o nějž se zasloužil Johann Wilhelm Ritter, byl učiněn krok k Mendělejevově velkolepé soustavě. Ritterův objev by byl nemožný bez průkopnictví Carla Wilhelma Scheeleho, jenž v Sämtliche physische und chemisme Werke (1793) vysvětluje svůj objev kyslíku jako prvku. A pojednává i o dvou dalších prvcích, jež objevil – o dusíku a wolframu. Je skutečně ironií osudu, že právě spoluobjevitel kyslíku (spolu s Priestleym) stále považoval flogiston za látku související s hořením. Jeho stať deflogistische Luft je jednou z rozporných podob vědy stejně jako tehdy charakteristická smrt chemiků, mučedníků svých vlastních experimentů. Scheele zemřel jako oběť svého povolání. Jeho smrt byla způsobena častým ochutnáváním chemikálií, jež podroboval zkoumání. Takováto heroická empirie je dnes nejen nemožná, ale dokonce i nepředstavitelná.

PhDr. Michal Janata

   nebo díl druhý