Zřetel k celku světa
Galileo Galilei, Le opere die Galileo Galilei, Firenze 1890, signatura M 1253
Již z Galileiho raných spisů je patrné, že byl novátor s velkým respektem k tradici. V juvenilii Tractatus de elementis, zařazené do prvního svazku Favarova vydání Opere, najdeme rozlišení primárních a sekundárních kvalit, jež se poté v rozvitější formě objeví v pozdním Galileiho díle Saggiatore (1626). Již tato juvenilie je důležitá pro epistemologické pochopení, jakým novověká věda kvantifikovala pozorovanou skutečnost. Primární kvality jako kvantitativní určení náležejí věcem o sobě a protože kvalitativní určení vznikají v poznávajícím subjektu „druhotně“ vůči těm kvantitativně určeným, primárním, je prioritní matematizace jsoucna, jež byla přítomná latentně už u řeckých atomistů, ač šlo v antice o okrajový myšlenkový proud. Začteme-li se do Galileiho juvenilií, napsaných čistou, elegantní a přehlednou latinou, plnou poetických tónů i neústupně logickou syntaxí, můžeme si klást otázku, zda právě zde nejsou položeny základy toho, co popsal Jan Patočka jako ztrátu přirozeného světa. Najdeme už v raných pracích Galilea, respektive už v jeho rozlišení primárních, tedy věcem inherentních a kvantitativně uchopitelných kvalit vůči druhotným, pouze kvalitativním hodnotám onen rezignační důraz na odvozenost osobního, sekundárně kvalitativního vůči neodvozeně primární skutečnosti, jejímž výrazem je matematicky formulovaný jazyk? Zkusme najít odpověď na tuto otázku v jeho juveniliích:
Galileo v návaznosti na Aristetolovu nauku o příčinách, resp. příčině – αίτια – přiřazuje prvkům (elementa) příčinu, kterou Aristotelés ve Fyzice definuje jako „to, z čeho něco vzniká jako ze složky, tedy kov jako příčina sochy, stříbro jako příčina poháru a jejich rody“, tedy příčinu, jež se později latinsky označovala jako causa materialis (tak ji také nazývá Galileo). Za příčinu vzniku a zániku označuje ve shodě s Aristotelem příčinu, kterou Aristotelés označuje ve Fyzice jako τέλος, to znamená příčinu, která je účelem a cílem, jež se později latinsky označovala jako causa efficiens. Můžeme si zde položit otázku, zda právě v Galileových juveniliích nenacházíme retroaktivní potvrzení názoru filozofa vědy Paula Feyerabenda, jenž ve své slavně kontroverzní Against the method tvrdí, že právě Galileo nepostupoval induktivně, ale při stanovování svých experimentů vycházel z teorií, s nimiž chtěl polemizovat. K tomu, abychom podrobili Feyerabendovo tvrzení, jež mělo velký dosah na obraz vědy, bychom museli analyzovat rozdíl mezi formou důkazu, který nazýval Aristotelés ve svých Druhých analytikách άπόδειξις a tím, čemu ve svých dílech říkal Galileo explananda, tedy to, co má být vysvětleno. Museli bychom navázat nejen na Koyrého Études galiléennes (1939), ale i na Die Mechanik, v níž Ernst Mach tvrdí, že Galileo rezignoval na otázku příčiny.
Galileiho chápání vědy odlišuje od té dnešní stálý zřetel k celku světa. Co však na druhou stranu odlišovalo Galilea od jeho antických předchůdců, byl způsob a míra matematizace zkoumaného jsoucna.
Příznačné pro Galileiho juvenilie je způsob, jakým exponuje svá pojednání. Své Tractatio prima de mundo začíná přehledem názorů „starých filozofů“ na svět. Jde o tzv. placita nebo řecky δόξαι, žánr představujícím v určitém souboru, někdy i úhrnu, názory filozofů, zejména antických. Pramenem této důležité doxografické tradice byl peripatetik Theofrastos. Doxografický úvod, který nazval Galilei De opinionibus veterum philosophorum de mundo, to znamená O názorech starých filozofů na svět, čerpá pravděpodobně z některých starších pramenů, ze ztraceného pramene, který Hermann Diels nazval Vetusta placita nebo z dvou pramenů, z nichž tentýž sestavil Aetiova Placita philosophorum, která jsou nejrozsáhlejším pramenem k poznání předsokratovských. Je však neméně příznačné, že v Prvním pojednání o světě vyslovuje své názory na celek světa, tedy něco, na co vědci z povahy dnešní vědy rezignují: 1) jsoucno je nestvořené a věčné (ens increatum et sempiternum); 2) rozprostřené a nestvořené jsoucno (ens sternum et increatum) nemá jedinou konečnou příčinu sebe sama; 3) nestvořené jsoucno je nekonečné (esse infinitum); 4) toto nestvořené a nekonečné jsoucno se svobodně rozpíná mimo své hranice (libere et contingenter operari ad extra). 5) toto nestvořené, nekonečné a svobodné jsoucno by mohlo znovu stvořit nový svět (potuisse de novo creare mundum). V tomto významném, ale nepřipomínaném traktátu máme podánu jeho kosmologii. Jsoucno, jež je tu, jak říká Aristotelés, τε και νυν και άει, tedy nyní i odedávna, definuje Galileo podobně, tedy jako increatum, nestvořené, protože odevždy. Tractatio prima de mundo je však nesmírně cenné nejen přihlášením se k Aristotelově protologii, k nestvořenému jsoucnu, ale především prohlášením jsoucna za nekonečné. Je ovšem otázkou, zda Galileův pojem esse infinitum je skutečným důkazem infinitizace kosmu.
Ať už se Galilei zabývá otázkou, zda může být svět věčný nebo uspořádáním vesmíru, zda může být nebe z jednoduchých částeček (ex corporibus simplicibus), nebo z jednoduchých složenin (ex simplibus compositi), vždy je zde nejen tematická, ale i metodická vazba na antiku a na představitele řecké i římské patristiky nebo jak říká ex Sanctis Patribus. A co je důležité, tento vědecký inovátor jím byl nejen kvůli své velké invenci a vzdělání, ale také kvůli pozornému sledování odkazu filozofické a vědecké tradice.
PhDr. Michal Janata
